Před odjezdem
Snažíme se nejezdit na stejná místa, zkoušíme různé země, jednou k moři, podruhé hory, potřetí památky. Vyzkoušeli jsme cestu přes cestovní kancelář, zajistit si nocleh pomocí booking.com i přes Airbnb.com, byli jsme již i v kempu s karavanem. Co tedy dále? Je to jasné – dovolená s obytným autem byla jasná volba.
V dnešní době toto není problém. S půjčovnou již máme zkušenost, když jsme jeli na dovolenou s karavanem. Víme, jak obytný vůz zamluvit, jak zaplatit a víme, že během přebírání budeme zaškoleni do obsluhy všelijakých vychytávek, jako je lednice, topení, klimatizace, napájení ze sítě, napouštění vody, odpadní voda, úpravu na spaní atd. . Šli jsme tedy na předávku s nějakou představou o autě “dodávkového” typu – vždyť se to dělá z Fordu Tranzit nebo Fiat Ducato.
Jakmile jsme vešli do stanu, kde bylo auto Weinsberg CaraLoft 650 zaparkováno, byl to šok! Neskutečná velikost. Nad kabinou ještě kus nástavby, za zadní nápravou ještě míle krabice. Na Silvě bylo taky vidět, že je ohromená. Později mi bylo jasné, že toto řídit určitě nebude. Auto bylo přes 7 m dlouhé, cca 2,3 m široké – takže žádné ježdění v zúžených pruzích na dálnici. Mělo přes 3 m výšku – já doposud nikdy nesledoval značky upozorňující na nižší výšky – to bude trochu problém… Cestu z půjčovny se podařilo přežít, zacouvat na zahradu branou nebylo na první pokus, ale nakonec to stálo u domu 🙂
1.den
Bylo dobré, že auto jsme obdrželi večer den předem, takže jsme měli možnost se v klidu sbalit a vše nachystat do auta. Ráno nás tedy čekala pouze snídaně a tradá na cestu. Jedině Nero nechtěl vstávat a přesunout se na týden do boudy – asi to tušil.
Ráno jsme vyrazili, cíl byl jih Rakouska. Určitě jsme jeli rychleji, než kdybychom jeli s karavanem, ale i přesto se cesta hodně táhla. Nakonec jsme se dohodli, že sjedeme z dálnice a najdeme místo k obědu. Nakonec se podařilo najít restauraci v městě Pichling bei Mooskirchen a museli jsme vyzkoušet Wiener Schnitzel, když jsme tedy v tom Rakousku.
Kolem půl čtvrté jsme se objevili u prvního cíle – jezero Wörthersee. I když cestou několikrát pršelo, u jezera bylo slunečno, ani zima, ani horko. Místo k parkování jsem našel pomocí aplikace Park4night. Bylo tam místo a bylo doopravdy zdarma. Kousek od nás byla vesnička Reifnitz. Zjistili jsme, že je tam restaurace, možnost vyzkoušet všelijaké adrenalinové vodní sporty, navštívit placenou pláž (s převlékárnami, restaurací). Mimo jiné na molu byla zastávka pravidelného lodního spoje mezi Klagenfurtem a Veldenem.
Samozřejmě se projevila nezkušenost začátečníků – je blbost parkovat hned vedle cesty a doufat, že se člověk dobře vyspí v obytném autě. Každé projíždějící auto zacloumalo s autem a o hluku nemluvě. Takže o půlnoci jsme došli k závěru, že musíme se přesunout jinde. Naštěstí to není problém, stačí nastartovat a jet. Přejeli jsme pouze do již prozkoumané vesničky Reifnitz na parkoviště a přespali tam – bylo to úplně v pohodě.
2.den
Ráno jsme se rozhodli, že vyzkoušíme lodní spoj a zkusíme se projet po jezeře a třeba navštívíme Velden nebo Klagenfurt. Nemám rád davy lidí a když loď připlula, tak bylo jasné, že nikam nepoplujeme – byla plná dovolenkářů. Jednomyslně jsme se shodli, že to nám za to nestojí. Z Reifnitzu vedl turistický okruh směrem ke kostelu nad vesnici. Byla to určitě dobrá volba – několik kilometrů bez lidí, s nádherným výhledem oo kostela na jezero. Po návratu jsme vyzkoušeli plovárnu. Byla uklizená, s přístupem do jezera – super 🙂
V podvečer byl čas na přesun zase někam dále. Už doma jsem si našel opět v Park4night místo na statku. Zadal jsem místo do navigace a vyrazili jsme. Nemám dobrou zkušenost s navigacemi – občas jsou schopny najít cestu, kudy by určitě místní člověk nejel. Když už se blížíme k cíli, navigace mi říká, že bych měl odbočit do úzké ulice mezi rodinné domy. Minul jsem odbočku, jelikož jsem navigaci nevěřil. Přesto jsme se otočili a zkoušíme, zda se nejednalo o jinou cestu – ne! Je to doopravdy ta úzká cesta, tedy odbočíme. Začínám být trochu nervozní. Cesta začíná stoupat, je úzká, nikde se nedá otočit. Ještě potkáváme ve stoupání dvě cyklistky, tak čekáme, než se pokusí sjet z cesty. Pokračujeme dále, rodinné domy mizí, cesta stále stoupá a klikatí se. Nakonec se objevuje statek a plocha, kde parkují asi další čtyři karavany. Nevěřím svým očím, nádherný výhled na jezero, na Alpy, vedle statku, plocha vybavená pro karavany zásuvkami 230V, odpadem na WC a hadicí na doplnění vody. Nechce se mi věřit, že toto místo je zdarma. Sousedi mi tvrdí, že ano. Pro jistotu se jdu zeptat do statku. Narazil jsem na cca 70letého majitele, který mě vítá podáním ruky a upozorňuje mě, ať se raději vyhnu místnímu kozlovi. Doopravdy je to místo zdarma, podmínka je, že max 24 hodin – neskutečné.
3.den
Bohužel statek musíme opustit, doopravdy to bylo nádherné místo, ta síla z něj úplně čišela. Před odjezdem ještě podrbeme kozla na rozloučenou. Asi to nebyl dobrý nápad, protože i když jsme si několikrát umyli ruce, kozel tu byl stále s námi :-).
Volba padla na další jezero – Keutschacher See. Odpočívadlo vedle jezera bylo v takovém stavu, že jsme dokonce zvažovali, že tam zůstaneme. Vybavení, čisto, pěkné okolí. Přesto jsme se přesunuli blíže a šli pěšky kolem jezera. Bylo to několik kilometrů, sice po rovině, ale během pravého poledne, což nás dost utahalo. Silva nakonec našla zříceninu Finkenstein -takže máme cíl cesty.
Zříceniny se staví na kopcích, takže příjezd vedl samozřejmě relativně úzkou lesní cestou plnou serpentin. Nevím, zda jsem se zmínil, ale Silva už v půjčovně mi sdělila, že tak velké auto nebude řídit – takže veškeré tyto adrenalinové vyjížďky byly pro mě 🙂 .
Cestou nahoru jsme si všimli jedné zvláštnosti. U jednoho stavení někdo choval na zahradě lamy. Toto nadchlo jak Honzu, tak především Silvu.
Pod zříceninou se nacházelo velké travnaté parkoviště mezi stromy. Byla zde i hala pro kulturní akce, ale vzhledem k tomu, že právě žádný program nebyl, parking byl úplně prázdný. Společnost nám dělaly pouze dvě dodávky předělané na obytná auta z Anglie.
Ve zřícenině byly zřízeny amfiteátr a příjemná restaurace. Každý si vybral podle svého gusta, já pivo, ostatní zmrzlinový pohár.
4.den
Noc byla tichá, tedy až na to, že asi dvakrát bylo slyšet, jak padaly stromy v lese. Ráno jsme si vyšli směrem k hotelu Baumgartnerhof. A jelikož jsme měli hodně sil 🙂 , tak jsme pokračovali k vodopádům Rotschitzawasserfall. Sice to bylo dost do kopce, ale v lese byl chládek. Celou dobu jsme šli kolem bystřiny, kde voda byla tak chladná, že kroutila dokonale všemi klouby. V soutěži, kdo udrží v ní nejdéle ruce jsem prohrál 🙁 . U vodopádu začala cesta prudce stoupat – objevily se ferraty. Sice jsem s Tomem se pokusil kousek zdolat, ale bez helmy a sedáku to by byl velký risk. Vrátili jsme se tedy dolů, dali oběd v restauraci Baumgartnerhof a slezli k autu.
Tím hlavním cílem dovolené byl Triglavský národní park. K jezeru Bled to nebylo až tak daleko. Nepříjemnosti byly dvě. První byl přesun do Slovinska přes horský masiv, což nejsou vhodné cesty pro obytné auto a to jak stoupání, tak i pro klesání. Navíc asfalt už měl něco za sebou, takže drncáním se nám vysypal mrazák a potraviny propadly přes police ve dveřích lednicí dolů, což mělo za následek jejich polámání. První škoda na autě 🙁 . Další nepříjemnost byla ohromná bouřka, kterou jsme stále dojížděli, takže jsem zažívali prudký déšť, potoky vody přes cestu a podél cesty kroupy. Navigace se taky vyznamenala a vedla nás vesničkami, kde na několika místech nebylo možné se vyhnout s protijedoucím autem. Užíval jsem si řízení takové potvory 🙂 . Ačkoliv jsem měl v Bledu tip na parkování, nakonec díky jeho přeplněnosti jsem dojel k autobusovému nádraží, kde mimo jiné bylo i placené stání pro obytné auta. Samozřejmě i toto parkoviště bylo k prasknutí, ale bylo tam poslední místo zrovna volné, takže jsme ho ihned obsadili. Ačkoliv jsme chtěli všude parkovat “na divoko” zadarmo, tak zde jsme usoudili, že v Bledu asi takové místo sehnat nejde. Šel jsem k automatu zaplatit a kupodivu někdo přede mnou nevybral přeplatek, který ovšem stačil k zaplacení 24 hodin! Máme to tedy zdarma.
Po vyřešení parkování a místa noclehu jsme se vybrali do centra Bledu a k jezeru. Ještě před tím mě ale Tomáš upozornil, že přijel autobus z Česka. Byl to lidový soubor z Hodonína. Pochválil jsem sukénky ženským, které mi řekly, že v civilu jsou ještě krásnější 🙂 . V Bledu se konal festival lidových souborů. Alespoň během promenády souborů jsme pořádně fandili Čechům.
5.den
Asi nejlepší volba, jak si prohlídnout jezero Bled dokola, je kolo. Půjčili jsem si kola na dvě hodiny a projeli jsme se dokola. S klukama jsem ještě vystoupal Bledský hrad, ale jelikož nás čas tlačil, tak jsem ani nešli dovnitř.
Po obědě jsme se šli ještě vykoupat do jezera – co by to bylo za návštěvu jezera, když by se nevyzkoušelo.
Musím ale říci, že obecně jsem byl z Bledu hodně rozladěn. Je hezké ho vidět, ale bohužel to chtějí vidět všichni. Prostě je tam milion lidí, hluk a provoz. Ten pocit jsem neměl jenom já, ale i Tomáš, Honza a Silva. I když náš plán byl pokračovat na Bohinj, tak při představě, že to tam může být stejné, nás to vůbec nelákalo.
Co tedy dál? Rozhodnuto – cíl je zpět Rakousko, ale přes severní cíp Itálie. Tedy navigace je nastavena na Tarvisio a jedeme. Nakonec bylo nalezeno místo pod sjezdovkou v Campo Rosso. Byl to extrém k Bledu, úplně sami, klid , ticho, nikdo – prostě úžasné.
6.den
Je nutno přiznat, že nikdo z nás nemá kondici vyjít na horu vysokou 1800 m.n.m. Ale naštěstí existují lanovky. Při plánování tohoto dne Silva vymyslela, že vyjedeme lanovkou na Monte Santo di Lussari a sejdeme zpět dolů k autu, přičemž projdeme kolem křížové cesty, která byla podél stezky. Ok, je to cca 6 km, to se dá. Cesta lanovkou byla nádherná, výhledy do okolí úchvatné. Prioritně je používána v zimní sezóně, ale kupodivu jezdí i v létě.
Nahoře nás uvítal komplex budov s kostelem, ulička plná krámků a dokonce restaurace s obsluhou v češtině!!! Cesta dolů nebyla jednoduchá, ani ne tak fyzicky, ale neustálé příkré klesání dávalo zabrat kolenním vazům. Cestou jsme míjeli jednotlivá zastavení křížové cesty a ani po posledním zastavení jsme neviděli cíl – tedy náš karavan. Jak jinak, nakonec vždy musí člověk dojít k cíli a byli jsme nadšení, že jsme zde byli a že jsme to dali.
Z Itálie to byl kousek zpět do Rakouska, což byl náš směr. Určil jsem, že se pokusíme přesunout do Flachau. Silva si všimla cestou kolem Gmundu, že se v něm nachází muzeum Porsche. Nějaký Helmut si udělal soukromou sbírku a tak se s ní chtěl podělit 🙂 .
Navigace do Flachau nám nepřála. Do Waze jsem přidal pouze Rakouskou dálniční známku, což mělo za následek, že jsem si nevšiml, že Waze nás stáhlo z dálnice před placeným průsmykem a vedl nás přes jedno horské sedlo. S osobním autem to není problém, ale se skoro 3.5t autem to už není sranda. Není ani tak problém vyjet nahoru, problematické je spíše sjíždět dolů, když zařazená rychlost není schopna udržet konstantní rychlost a musí se stále brzdit – výsledkem bylo, že jsme museli zastavit a raději nechat zchladnout brzdy.
Po nucené přestávce jsme dorazili do Flachau. Jo, bylo to pěkné středisko, ale nedovedli jsme si představit, že zde zůstaneme přes noc. V Park4night jsem našel tedy náhradní řešené – přejezd do Sankt Martin.
7.den
V Sankt Martin jsme přespali uprostřed vesnice na parkovišti vedle obchodu. Byl tam klid a nikomu to nevadilo. Naprosti bylo koupaliště, ve svazich byly vidět sjezdovky. Ráno ale už bylo chladno a na koupání to nevypadalo.
Nedaleko se nacházela pevnost Hohenwerten Castle. Do pevnosti byl přístup pomocí proskleného výtahu. Před prohlídkou jsem obdrželi přehrávač se sluchátky a vše jsme si mohli poslechnout dokonce v češtině. Zase se ukázalo, že svět není spravedlivý – Arcivévoda Eugen pevnost koupil, opravil, nakonec i rozšířil. V roce 1931 ovšem pevnost vyhořela a arcivévoda jí opětovně nechal opravit. Pak přišla 2.světová válka a pevnost zabavili nacisté.
Součástí prohlídky pak bylo představení dravců – na takovém místě to bylo doopravdy impozantní a pocit letícího dravce se skoro tří metrovým rozpětím těsně nad hlavou je silný zážitek.
Ovšem úplně jiný rozměr pro mě tomu dala další výstava – vůbec mně nedošlo, že tato pevnost byla využita pro natáčení filmu s Clint Eastwoodem – Where Eagles Dare (Kam orli nelétají).
Další zastávkou s noclehem mělo být jezero Wolfgangsee pod Salzburgem. Mimo jiné jsme se zastavili u přehrady Wiestalstausee z roku 1913. Příjezd k jezeru Wolfgangsee byl úchvatný a celé jezero bylo jak z pohádky. Bohužel se jedná o dost navštěvované místo a námi vybrané místo bylo plně obsazeno.
Tedy opět došlo na improvizaci. Vydali jsme se dost směrem k česku. Zamířili jsme do St. Martin am Ybbsfelde, zase díky aplikaci Park4night. Člověk nikdy neví, jak to místo nakonec reálně vypadá. Po příjezdu jsem s tím místem měl trochu psychický problém – malé parkoviště ve středu vesnice hned vedle školy a pod kostelem. Představoval jsem si, jak by to vypadalo, kdyby se někdo utábořil před školou v Hrabové 🙂 . Ale na tom parkovišti byla voda pro karavany a elektřina taktéž – takže s tím museli místní snad i počítat, že se tam někdy karavan ukáže. No netrvalo dlouho a objevil se druhý karavan z Německa. Za chvíli přijel třetí!
Za zmínku ovšem taky stojí několik postřehů, které jsou vidět i na fotografiích. V Rakousku je maximálně čisto, nikde nejsou vidět žádné odpadky. Vše je upraveno a málokterý dům dělá ostudu vesnici. Je jedno, zda se jedná o soukromý nebo veřejný prostor. I zastávka s dětským hřištěm má styl.
8.den
No a musím se konečně vrátit k těm lamám. Po zbytek dovolené Silvin zájem o ně nepřestal, ba naopak. Za těch několik dnů stačila nastudovat vše, tedy od stravy počínaje, přes jejich chov a konče chovnými stanicemi. Ačkoliv Honza byl v Rakousku z lam nadšený, tak s následujícím časem začínal mít stále větší obavy, že lamy bude potkávat i na zahradě v Hrabové 🙂 a jeho vztah k nim se začínal trochu ochlazovat. Zjistili jsme, že lamí farma se nachází v Brně (Lama centrum Hady), což je cestou domů! Je to velmi zajímavé místo, které vzniklo v bývalých lomech. Lamy jsme si mohli trochu nakrmit, podrbat a možná někdy ………. 🙂 …… , asi neee 🙂
Video: