Jednou jsme tak jeli autem směrem na Prahu a posloucháme podcast o Slovinsku. Země s nádhernou krajinou a největší hustotou Michelin restaurací na obyvatele. Blížil se státní svátek, Silva měla už po zkušební době u nového zaměstnavatele, tak se nabízelo využít volno a udělat si prodloužený víkend v zahraničí. Kluci jsou už dospělí a navíc potřebujeme, aby někdo pohlídal psa 🙂 , tak jedeme pouze ve dvou.
Pobyt jsem objednal od čtvrtku do pondělí přes booking.com. Vybral jsem pokoj orientovaný na hory a pobyt byl včetně snídaní a večeří. Kdo by si ho chtěl vyhledat, tak se jednalo o Hotel Kompas v Kranjské Goře.
Reklamní fotografie ze stránek Booking.com nelhaly a pohled z okna pokoje byl úžasný.
Na podzim se musí bohužel počítat se dvěma okolnostmi: občas prší a dny jsou kratší. Předpověď počasí říkala, že bude v pátek pršet. Na horách to není zrovna ideální, ale v městě se to dá vydržet. Vydali jsme se tedy do hlavního města Lublaň. Už cesta byla zajímavá, jelikož tentokrát jsem nekupoval Slovinskou dálniční známku. Jeli jsme tedy přes vesnice a ten dojem z cizí země je úplně jiný. Dálnice vede většinou mimo obydlené místa, často není nic vidět díky protihlukovým stěnám, případně je zařezaná do terénu (opět kvůli hluku). Naopak cesta mimo ukazuje veškeré krásy země (občas i to, co nemá být vidět).
V Lublani jsme prošli centrum, kde bylo umístěno mnoho uměleckých solitérů a i přes déšť řada fungujících venkovních zahrádek. Zlákala nás výkladní skříň se zákusky a s kávou to nemělo chybu. Byla to ale trochu chyba, jelikož během chvilky nastal čas oběda a my jsme stále neměli hlad. Po čase jsme si našli restauraci Julija a nebyla to špatná volba. Na kolínko mladého selátka jsem ještě dlouho vzpomínal.
V sobotu se počasí umoudřilo a opětovně nás ráno přivítal nádherný pohled na Julské Alpy. Po snídani jsme vyrazili k umělým jezerům Jasná jižně od Kranjské Gory. Mimochodem vedle těchto jezer se nachází jedna ze dvou restaurací v Krajnské Goře vlastnících Michelinskou hvězdu. Jmenuje se Milka a je na té předposlední fotografii pod tímto odstavcem. Bohužel jsme tam byli hodně brzo, měli ještě zavřeno a i tak asi bychom se tam nedostali, jelikož stůl se musí rezervovat a vzhledem k poptávce byly volné termíny až za měsíc.
Umělá dvě jezera měla nádhernou čistou “horskou” vodu, okolí bylo upravené včetně všemožných odpočinkových míst. Vedle teče řeka Píšnica. Koryto bylo snad 30 až 40m široké, v tuto roční dobu většinou prázdné. Ale na jaře to musí být asi hukot, vzhledem k té šíři. Navíc bylo zajímavé, že v tom korytu byla místa, kde zničehonic ta voda vyvěrala, musela téct těsně pod povrchem kamenů.
Cesta pak pokračuje nahoru do Triglavského národního parku přes průsmyk Vršič. Uvažoval jsem, že někde nahoře se zastavíme a uděláme si krátký výšlap na nějaké vyhlídkové místo. Abych našel začátek turistické stezky, tak jsem výjimečně jako navigaci použil Mapy.cz. To se ukázalo trochu jako chyba, jelikož nás navigace začala varovat, že cesta nahoru je uzavřena. Zaparkovali jsme tedy cca 2 zatáčky před uzavírkou a že tedy půjdeme chvíli pěšky. Občas nás minulo auto, ale žádné z nich se nevracelo. Už to nás mělo varovat, že žádná uzávěra neexistuje. Takže jsem se nakonec vracel pro auto, vyzvednul Silvu cestou a vyjeli nakonec až do samotného průsmyku Vršič. Jedná se o nejvyšší průsmyk Slovinska.
Nechtělo se nám vracet stejnou cestou zpět. To ale znamená sjet na druhou stranu Triglavského národního parku a objet ho buď zpět přes Itálii nebo východně přes Bled. Volba padla na delší cestu přes Bled. Dolů nás čekalo nespočet serpentin. Cesta mezi Krajskou Horou a Bovcem je známá jako Ruská cesta, jelikož byla postavena cca 10 000 ruskými vězni za 1. světové války.
Jakmile se člověk dostane níže, cesta lemuje řeku Soču. Občas jsme museli zastavit a podívat se na tu nádhernou modrou vodu. Čím jsme jeli níže, tím jsme měli větší hlad, ale mimo sezónu byla řada restaurací zavřena. Nakonec v jedné vesnici jsme zastavili (zastavujeme tam, kde je více aut, to znamená, že by tam mohli dobře vařit 🙂 ). Za 18EUR měli menu, což byla houbová polévka, půl vepřového kolena se zelím a šťouchanými brambory a desert. Najedl bych se i z té polévky. Koleno bylo obří. Bylo to jasné, zaplatíme po kolenu a budeme pokračovat v cestě. Číšník ale byl nekompromisně proti, že ještě máme desert. Nakonec nám to zabalil s sebou 🙂 .
Původně jsme se chtěli cestou zpět stavit nikoliv na Bledu, ale u Bohinjskeho jezera. Trochu nás měla varovat trasa na navigaci. Nebylo to až tak velká vzdálenost, ale podivně dlouhý čas. Brzo se ukázal důvod. Cesta široká na jedna a půl auta, samá zatáčka, občas velké stoupání, občas klesání. A jak jsem se zmínil, podzimní dny jsou krátké. Ukázalo se, že k jezeru se nedostaneme za světla. Bohužel nebylo cesty zpět, jiná, rychlejší trasa do Kranjské Gory neexistovala. Co víc, cesta opět vedla přes průsmyk a my se dostali do mraků. Viditelnost ve tmě se zmenšila na cca 5m a my jeli na jedničku, max dvojku do 20 km/h. Chvilku jsem i já přemýšlel, jak se z toho vlastně dostaneme. Nakonec se nám podařilo sjet zpět k Bledu a měli jsme vyhráno!
Asi stojí i za zmínku, že když se objednává hotel, nikdy nevíte, co se v tom hotelu bude dít. A my už po příjezdu zjistili, že celý hotel jsem obsazen karatisty. A všichni měli černý pásek, jelikož se v Kranjské Goře odehrávalo Mistrovství světa v karate! Zde musím zmínit, že když byl hotel plný, tak jsme nikdy nezažili problém u snídaně, večeře, ve wellness , popř. u recepce. A to možná i díky robotům, kteří dováželi špinavé nádobí do kuchyně.
V neděli ráno jsme vyrazili do Planice. Jsem z generace, která si pamatuje na sportovní přenosy v televizi ze skoků na lyžích. A my byli tam! Jedná se vlastně o sportovní centrum s řadou můstků, restaurací, muzeem a dráhou, která toho času měla již navezený sníh z loňských zásob a první lyžaři již trénovali na novou sezónu. Lyžovat se dalo i pod hřištěm, něco jako v podzemní garáži, kde pravděpodobně je sníh udržován celoročně. Kousek od Planice je Zelenci, což je přírodní rezervace s jezírkem, kde pramení řeka Sava.
Našim dalším plánem byla návštěva Itálie, resp. Tarvisia. Silva objevila, že cestou se nachází dvě jezera Lago di Fusine. Obě jsme obešli dokola, dali si na břehu pravou italskou kávu a pokračovali do Tarvisia.
V Tarvisiu jsme si zašli samozřejmě do místní pravé italské pizzerie. Dali si pizzu, kávu, vínko a desert. Co vice si přát. Podívali jsem se na náměstí a na místní kostel. A jelikož se čas už chýlil ke setmění , tak jsme se už raději s předstihem začali vracet do hotelu a hned do wellness.
A už bylo pondělí – den odjezdu. Domluvili jsem se, že ještě zajedeme do vedlejší vesnice, kde vyzkoušíme ferratu Hvadnik. Doufali jsme, že na začátku bude půjčovna vybavení, bohužel se ukázalo, že tam mimo sezónu nikdo nebyl – takže až příště 🙂 .
