Na konci roku jsem měl docela dost nevybrané dovolené, přičemž jsme dostali za úkol veškerou dovolenou vybrat. Nikdo z rodiny si nemohl vzít volno se mnou. Znamenalo to, že jsem mohl zůstat buď doma, občas vyčistit dvůr od sněhu, zajít se psem na procházku a prosedět to u počítače, nebo někam vyrazit sám. V pátek před dovolenou jsem dorazil domů z práce a večer jsem si řekl, že to zkusím – dotazem doma “nevadilo by Vám, že bych na několik dnů odjel” jsem všechny překvapil. Měl jsem krátce plně elektrické auto a napadlo mě, že bych vyzkoušel za těch nejtěžších podmínek, tedy zima + dálnice, že zkusím dojet k moři. Tedy zjistit zda to půjde a zda to bude obtížné. A jelikož to nikomu nevadilo, tak jsem si koupil rakouskou a slovinskou dálniční známku a přes booking.com jsem si zajistil ubytování v centru italského Terstu.
V sobotu jsem ráno vyrazil na cestu. Samozřejmě jsem očekával několik nabíjení cestou. První už bylo u Břeclavi, další vyšlo někde uprostřed cesty Rakouskem a poslední jsem měl u Celje ve Slovinsku. Podmínky pro elektro auto byly hrozné. Už při vjezdu do Rakouska začalo sněžit a bylo pod nulou. Jelikož se sníh lepil na přední masku, tak většina asistentů (např. tempomat) přestala fungovat. Masku jsem vždy očistil u nabíjení, ale po deseti kilometrech to bylo stejné. Spotřeba auta byla vyšší než obvykle. Nejhorší ale bylo, že Enyaq nemá předehřev baterie před nabíjením, což znamenalo, že baterie byla studená a nabíjení pak bylo neskutečně pomalé. Místo třiceti minut to obvykle trvalo padesát.
Odpoledne jsem dorazil do Terstu a byl jsem dost naštvaný. Ne že by se mě špatně řídilo nebo že jsem byl příliš utahaný, ale z délky nabíjení. Čas nabíjení, který slibuje Škoda, vůbec neodpovídá zimní realitě.
Už cestou jsem si dopisoval s majitelem ubytování. Byl jsem s ním domluven, že když budu třicet minut před příjezdem, tak že mu dám vědět, aby stihl dorazit na místo srazu – to bylo parkoviště v domě, které se ale nenacházelo v místě ubytování. Vše klaplo, našli jsme se a vysvětlil mně, jak mohu otevírat garáž, kde se vjíždí, kde vyjíždí, způsob otevírání vrat apod. Následně mě vzal autem k ubytování, kde zase jsme vše prošli. Nebylo ani nutno tam přejíždět autem, garáž byla cca 200m vzdálena od bytu, takže se to dalo dojít pěšky. Bylo to naposled, co jsem ho viděl, jelikož pobytovou taxu jsem mu nechal v pokoji, klíče od bytu na stolku a klíče od garáže zase pověsil v garáži na háček z drátu.
Ubytování bylo v samém centru města, v pěší vzdálenosti od Canal Grande a pobřeží. Terst žil předvánoční atmosférou, takže přes den se konaly závody veslic na moři a večer probíhaly Vánoční trhy v ulicích města. Nesměla chybět pravá italská káva v kavárně, procházka marínou a návštěvou těch největších památek, jako je např. trosky Románského divadla.
Výhodou bylo, že jsem měl auto sebou a že nebylo obtížné ho vytáhnout z garáže. Následující den jsem se rozhodl navštívit zámek Miramare. Zámek Miramare leží na italském pobřeží Jaderského moře, přibližně 7 kilometrů severozápadně od centra Terstu. Jeho historie je spojena s rakouským arcivévodou a pozdějším mexickým císařem Maxmiliánem, mladším bratrem rakouského císaře Františka Josefa I. Je to taková Hluboká, ale na břehu moře 🙂 .
Asi právě tam se ale ve mě něco zlomilo v souvislosti s nespokojeností s délkou nabíjení auta na cestě do Itálie. Když jsem v prosinci v 18 stupních Celsia chodil po promenádě kolem moře, uvědomil jsem si, že nějaká ztráta hodiny nebo hodiny a půl na cestě je úplně bezpředmětná. Ta pohoda stála za to!
Večer jsem si prošel Vánoční trhy, musel jsem kromě kávy vyzkoušet i italskou pizzu a rozhodl jsem se, že se pomalu budu následujícího dne vracet domů. Ne úplně na přímo, ale vezmu to přes slovinský Koper.
Koper je vlastně velmi blízko Terstu a je to asi nejdůležitější přístav Slovinska. Je to samozřejmě největší slovinské město na pobřeží středozemního moře. Na centru je vidět, že Koper vznikl velice dávno, ale všechny uličky a domy jsou čisté a upravené. Přístav vévodí pobřeží.
Z Koperu jsem se vydal zpět do Ostravy. S nabíjením jsem byl srovnaný, kupodivu vzhledem k teplejšímu počasí byly časy kratší. Opětovně mě to vyšlo na tři zastávky, u Mariboru, na A2 před Vídní a kousek za Vyškovem. Cesta byla pohodová a s podcasty ubíhala rychle.
Video: