Vše začalo již na konci roku, kdy jsem nenápadně zjišťoval, co by si Silva přála po stromeček na Vánoce. Dozvěděl jsem se, že nejlépe by bylo strávit spolu prodloužený víkend a alespoň na chvilku vypadnout z toho každodenního shonu.
Kam ale vyrazit? Začal jsem hledat letecké spojení z Katovic, z Mošnova, popřípadě z Vídně. Ani ve směru letu jsem neměl jasno, tedy zda na sever, jih, východ či západ. Nakonec jsem si řekl, že v zimě během krátkých dnů je hloupost jezdit na sever a hledal jsem jih.
Nejprve jsem našel Maltu, ovšem let byl pozdě večer v pátek z Katovic, což by znamenalo ztrátu jednoho dne a ani odlet z Malty zrovna nebyl ve vhodném čase. Hledal jsem dále a nakonec se mi nabídl Lisabon z Vídně. Pak už to bylo jednoduché – zarezervovat letenky, objednat ubytovaní přes booking.com, zajistit taxi mezi letištěm a ubytováním. Nakonec ještě vyřešit levnější parkování ve Vídni, jelikož u letiště jsou nehorázné ceny. Vše podařilo, teď už to jenom zabalit pod stromek.
Do obálky jsem dal rezervace letenek, ubytování – ale chtělo by to nějak to prodat 🙂 . Tak jsem se dal do vytvoření animace, tu jsem nahral na flash paměť s instrukcí – toto vlož do TV a přehraj:
Vyrazili jsme podle plánu do Vídně. Nakonec jsem našel Panda parking cca 5 km od letiště. Parkovné bylo levnější a především v ceně parkovného byl transfer z tohoto parkoviště na terminal a samozřejmě na zpáteční cestě vyzvednutí a přivezení k autu.
Vše klaplo, na cestě do Vídně nebyly žádné komplikace, v Pandě parking o nás věděli a ihned nás převezli i na terminál letiště. Prošli jsme bez komplikací kontrolou a dostavili se na gate. Letadlo z Lisabonu ale přiletělo později a od toho se pak začalo odvíjet i zpoždění odletu. Nakonec to byla hodina. Začal jsem se starat, zda na nás bude čekat někdo na místě ubytováni, jelikož to nebyl klasický hotel s recepci a věděl jsem, že paní tam bude jenom v určitém rozmezí. O taxikáři jsem si nedělal iluze – určitě nebude čekat hodinu na letišti. Ještě před odletem mi ale přišla zpráva na WhatsApp z portugalského čísla. Byly to instrukce, jak se máme dostat na ubytování podle toho, zda pojedeme MHD nebo taxíkem. Ihned jsem Cátia odepsal, že přijedeme později. Kupodivu Cátia ihned potvrdila, že bude čekat a že jí mám napsat zprávu, jakmile přistaneme. Super, jedna starost vyřešena.
Co se týka taxiku, měl jsem sice email a sms s číslem rezervace, ale bylo to z automatu asi nějakého dispečinku. Toto budu řešit až po příletu.
Kupodivu po zapnutí mobilu v Lisabonu jsem zase dostal na WhatsApp zprávu z jiného portugalského čísla – byl to taxikář s instrukcí, že máme na letišti najít Starbucks a pak mu napsat. Po zaslání zprávy přišla ihned odpověď: za dvě minuty budu u Vás.
Bylo až s podivem, jak vše fungovalo. Taxikář s vynikající angličtinou nás zavezl k ubytování, během jízdy jsme se dozvěděli co navštívit, kde se najíst. Cátia nás čekala, předvedla nám pokoj, vše vysvětlila a ještě mi zaslala přes WhatsApp tipy na místní restaurace.
Hned jsem hledal na googlu, do které ze tří restaurací zajdeme. Co mě ale zaujalo bylo, že všechny měly podle googlu zavřeno! Pohled na otevírací dobu byl zajímavý, většina otevírala po 19. hodině, některé až po 20:00. Jiný kraj, jiný mrav. Bylo po dešti, v uličkách byl klid. Průvodcem nám bylo jen graffiti. Nenechte se mýlit, žádné vandalství, Lisabon je pověstný svým propracovaným street-artem.
Nutno říct, že bez toho tipu od Cátie bych tam asi nevešel. Divný vchod v úzké uličce s oknem do kuchyně, o kousek níže pohozené pytle s odpadem přichystané asi na odvoz. Vevnitř spíše hospoda pro fanoušky Benfica Lisbon. Ovšem jídlo bylo skvělé, obsluha bez problémů, ceny velmi příjemné. Grilovaný tuňák s přílohou za 11 EUR. Zajímavostí je, že ryby byly levnější než hovězí či vepřové, prostě přímořský stát. Samozřejmě nemůže chybět skvělé víno či portské.
U ubytování bych se ještě zastavil. Bydleli jsme v Lost Lisbon: Avenida House. Jednalo se o zrekonstruovaný starý dům v úzkých uličkách relativně blízko centra Lisabonu. V domě byla chodba, společná kuchyň a dle Cátie čtyři pokoje. Řekla nám během loučení, že máme štěstí, jelikož po celou dobu našeho pobytu tam nikoho nemá, takže tam budeme sami. V kuchyni byla lednice se základními potravinami, jako je šunka, sýr, mléko, máslo, marmelády, jogurty atd.. Bylo tam nachystané ovoce, kávovar k dispozici, čaje. Vše pro nás bez omezení. Každé ráno nám donesli čerstvé pečivo a lisabonské koláčky.
Z kuchyně byl přístup do atria. Bohužel jsme až tolik času netrávili na místě, takže jsme si jenom prohlédli citrusy na stromech. Kulturná špecifiká je ale vytápění domů na jihu Evropy. Respektive ono neexistuje. Tak na nás alespoň mysleli s elektrickým přímotopem. Ten kupodivu stačil a pokoj pohodlně vytopil. Ovšem jít večer bosky do sprchy nebo ráno do koupelny, to bylo pro silné nátury, zvlášť, když koupelna byl přístavek formou skleníku z matného neprůhledného skla.
V sobotu po snídani jsme se vydali do centra. Jenom kousek stačil a objevili jsme se na Avenida da Liberdade, ulice s platany. Na ní se mimo jiné nachází Fabrica da Nata, cukrárna s typickými portugalskými koláčky, kde pod stropem byla dráha, po které kroužily plechy přímo z pekárny. Prošli jsme kolem nádraží na náměstí Praça Dom Pedro IV. Cílem bylo asi nejznámější lisabonské náměstí Praça do Comércio s obloukem Arco da Rua Augusta. Na tomto místě jsme se nakonec shodli, že pojedeme tramvají do starobylé čtvrti Belém.
Na konečné tramvaje linky č.18 se vynořil komplex Igreja dos Jerónimos skládající se z gotického kostela, kláštera a muzea. I když leden není určitě turistická sezóna, i tak jsme museli vystát frontu na vstup do kostela. V něm se mimo jiné nachází hrobka takového mořeplavce, jako je Vasco da Gama.
Jenom několik málo zastávek tramvají se nachází Belém Tower. Věž ze 16.století, která jako místo nalodění a vylodění pro portugalské mořeplavce. Byla to brána do Lisabonu. Nedaleko se nachází památník Padrão dos Descobrimentos, který vzdává hold portugalským objevitelům především ze 15. a 16. století.
To už jsme dostavali hlad a ani sklenka vína u Belém Tower nepomohla 🙂 . Taxikář nám doporučil navštívit Time Out Mercado da Ribeira. Je to vlastně tržiště, kde v jedné z hal je umístěno nepřeberné množství prodejců jídla. Hala byla k prasknutí a byl problém najít volné místo.
Asi nejde vynechat jednu z největších atrakcí Lisabonu. Tou je cesta starou tramvají linky č. 28. Tato linka je vyhledávána turisty. Jezdí zde staré dřevěné tramvaje, které jediné jsou schopné projet úzkými uličkami s malými oblouky a s velkým převýšením. Další důvod je ten, že vlastně projíždí starým městem a samotným centrem. V sobotu jsme dojeli na konečnou se hřbitovem Prazeres Cemetery.
Následoval návrat zpět a i noční náměstí Praça do Comércio má své kouzlo. Nedaleko je stanice metra, takže alespoň kousek jsme si zkrátili cestu na apartmán. Mimochodem v Lisabonu lze zakoupit 24 hodinovou jízdenku na městskou dopravu, tedy na tramvaje, autobusy a metro. Stojí 6 EUR a k tomu musíte koupit za 1 EUR kartu. Tu ale lze v následujících dobíjet a již se nemusí opětovně kupovat. Značně to pak zjednodušuje pohyb po městě.
V neděli jsme měli jasný cíl. Ráno navštívit další atrakci Lisabonu, která je vidět na všech fotkách z turistických průvodců. Je to výtah Santa Justa Lift , který spojuje ulici Baixa a horní náměstí Camo. Výška výtahu je 45 m. Byli jsme v ten den první pasažéři, že paní pokladní ani neměla drobné, aby mi vydala z bankovky. Kabina je nádherná ze dřeva, ovládání snad původní. A nahoře neskutečný výhled na Lisabon.
To však nebyl jediný cíl dne. Kousek od Santa Justa Lift se nachází nádraží Rossio, ze kterého odjíždí vlaky do Sintry. Sintra je významným turistickým cílem v Portugalsku, proslulým svou malebností a množstvím historických paláců a hradů. Navštívili jsme Sintra National Palace a Pena Palace. Původně jako správní čeští baťůžkáři jsme měli namířeno na Pena Palace pěšky. Naštěstí nás zastavila paní a upozornila nás, že si máme sehnat odvoz, jelikož je to přes 4km a stále do kopce. V tom okamžiku jel autobus, tak se mi ho podařilo zastavit a za pár EUR nás vyvezl nahoru. Doopravdy to bylo dost daleko – ještě, že nás na to upozornila. Z hradu byl již výhled na Atlantik.
Původně, když jsem plánoval tuto cestu, jsem zvažoval si půjčit auto v Lisabonu. Bylo to především kvůli návštěvě Sintry a ještě jednoho místa – Cabo da Roca. Auto jsem si nakonec nepůjčil. Důvody byly dva. Jeden menší – dost šílený provoz v Lisabonu a druhý závažný – neexistence volných parkovacích míst v místě ubytování. Cabo da Roca je nejzápadnější místo pevninské Evropy, výběžek na jihozápadě Portugalska. Strašně jsem ho chtěl vidět. Když jsme se vrátili k nádraží do Sintry, zjistil jsem, že na Cabo da Roca jezdí autobus. Byl ovšem totálně nacpaný turisty a znamenalo by to přes 30 minut stát namačkaný někde u dveří. Jelikož jsem nad dopravou přemýšlel den předem na večeři (Silva se mnou nešla a zůstala v apartmánu), tak jsem si do mobilu nainstaloval a zaregistroval Uber.
Má zkušenost je velmi pozitivní. Místo vyzvednuti se nastavilo podle GPS, zadal jsem cílové místo Cabo da Roca, vybral, zda chci využít služeb standardního auta nebo luxusního a vzápětí jsem obdržel nabídku za 11 EUR (vzdálenost cca 20km). Po potvrzení jsme obdržel typ auta, které má přijet a jméno řidiče + čas, za jak dlouho u nás bude. Navíc jsem ho mohl sledovat na mapě. Super technika. Řidič přijel, ověřil si cílové místo a zavezl nás pohodlně k Atlantiku. Nevím kolik by stály dvě jízdenky na autobus, ale předpokládám, že velký rozdíl by to nebyl.
Vůbec nelituji této cesty. Nádherné místo s výhledem na Atlantik a kýčovitým majákem na útesu. Teplota kolem 15 stupňů v lednu, žádný vítr a slunečno. Jediný problém bylo množství turistů a to jsme tam byli mimo sezónu. Řidič Uberu na zpáteční cestě nám říkal, že v létě tam nejde zaparkovat několik kilometrů od útesů.
Nastal poslední den. Bohužel předpověď počasí hlásila déšť. Už večer jsme probírali, co budeme dělat. Jelikož jsme jeli autem, letěli letadlem, použili autobus, projeli se tramvají, vyzkoušeli metro, jeli taxíkem, dokonce vystoupali výtahem, navrhl jsem, že nám chybí cesta lodí 🙂 . Loď má navíc možnost té výhody, že se dá schovat před deštěm. Volba byla jasná – vyhlídková cesta po řece Tejo. Ráno bylo zamračeno, ještě nepršelo a jediní zájemci v lednu na cestu lodí byla skupinka Číňanů a my dva. Číňani na první zastávce vystoupili a šli směrem na Belém Tower a my zůstali na lodi s posádkou sami. Mimochodem cestou jsme podpluli most 25 de Abril Bridge, který se silně podobá Golden Gate Bridge v San Franciscu a Christ the King statue je zase podobná soše v Rio de Janeiro. Posádka nám doporučila vystoupit u MAAT (Museum of Art, Architecture and Technology). Zapózovali před objektivem a my se vypravili k muzeu.
Silva si možná myslela, že když Art, tak obrazy, sochy atd.. Ale jedna část muzea byla zavřena a ta druhá byla doopravdy cool – uhelná elektrárna. Myslím si ale, že nakonec i Silvu tato prohlídka zaujala. Jednalo se o vyřazenou elektrárnu, která ale byla vyčištěna, nabarvená, jako by byla nově postavena a před prvním spuštěním. Všude dvojjazyčné popisy, občas videa popisující princip výroby elektrické energie v této elektrárně. A je zajimavé, že do těchto muzeí čínské výpravy nechodí.
Cestou zpět jsme minuli “růžovou” ulici, kde se fotí puberťáci na Instagram. Zkusili jsme nasednout na už zmiňovanou linku tramvaje č. 28 a dojeli jsme na druhou konečnou, náměstí Praça Martim Moniz. Už se nachýlil čas přesunu na letiště. Silva zjistila, že na konečné je stanice metra, kterým se dá dojet na letiště. Jelikož ale jsme neobědvali a let byl před námi, tak jsme zkusili místní hospodu. Myslím, že to bylo Esplanada da Mouraria, taková Venuše v Hrabůvce. Obsluha ovšem měla čas, kuchař ještě větší a my začali mít strach se stihnutím letu. Nakonec jsem mu vysvětlil, že pospícháme na let, zaplatil jsem hned po přinesení jídla a oba jsme to do sebe doslova naházeli. Abych byl objektivní, losos neměl chybu a cena byla příjemná. Vyběhli jsme směrem k metru, ale znáte to – jakmile doběhnete do stanice, vidíte zadní světla soupravy metra. To znamená 5 minut. Přestup na druhou linku metra, dalších 5 minut. Vystoupili jsme po 20 minutách jízdy u letiště. Byl to ovšem terminál 1 a mu měli odlet z terminálu 2. Hledání shuttlu taky x minut + samotná cesta. Bezpečností kontrola a zjišťování správného gate odletu do Vídně. No prostě bylo to tak, že když jsme doběhli, tak gate zrovna otevřeli. Ale i toto patří k cestování 🙂 .
Ve Vídni byla mlha a -2 stupně. Naštěstí letiště přijímalo lety a pilot přistál lépe, než pilot při cestě do Lisabonu, který třísknul letadlem o runway. V batohu jsme našel papír s instrukcemi od Panda parking, zavolal jim a ti nás během pěti minut vyzvedli z terminálu letiště a zavezli k autu. Pak už jenom chybělo dojet v mlze z Vídně do Ostravy…
Krátká verze videa:
Nezkrácená verze: