Tento rok vycházely jarní prázdniny na začátek měsíce, což je doba, kdy většina finančních oddělení firem pracuje na účetní závěrce. Tedy Silva nemohla si vzít dovolenou v zaměstnání. Tomáš je vysokoškolák, tak ani on žádné jarní prázdniny neměl. Domluvili jsme se tedy na tom, že vyrazím někam s Honzou sám. Začal jsem hledat levné letenky. Nakonec jsem hledání omezil na Španělsko, když Honza již několik roků studuje na španělském gymnáziu. V březnu ještě v Česku není zrovna teplo, které nám po zimě dost chybělo. Omezil jsem hledání tedy pouze na jižní pobřeží Španělska. Nakonec z toho vyšel letecký spoj Vídeň – Malaga. Dalším důvodem “leteckého” výletu byl i fakt, že Honza nikdy neletěl letadlem.
Letenky jsme objednali, vyplnili vstupní formulář kvůli Covid-19 a pak zbývalo pouze čekat na datum odletu. Odlet z Vídně byl již v 6:45, což ale znamenalo raději vyjíždět z Ostravy už po jedné v noci. To je dost šílené, ale přílet v 10:00 hodin se zase cení. V Malaze nás uvítalo nádherné jarní slunečné počasí.
Věděl jsem, že z letiště je nejlépe se dostat do centra vlakem. Vlak se spíše podobal metru, jelikož většina stanic byla pod zemí. Cesta trvala pár minut.
Díval jsem se před odletem samozřejmě na předpověď počasí, ale realita nás stejně překvapila. Slunečno, teplota přes 16 stupňů a to v kombinaci s palmami byl doopravdy šok. Prvním cílem bylo najít snídani. Vlastně jsem se ještě nezmínil o zásadní věci – domluva byla, že já nebudu nic zajišťovat, budu minimálně mluvit anglicky a vše bude domlouvat španělsky Honza. První zkoušku zvládnul a my se pořádně nasnídali.
Výhoda brzkého příletu do cílové destinace má občas samozřejmě i nevýhodu. Možnost ubytovat se byla až po třetí hodině. To sebou nese, že většinou není možnost někde zanechat zavazadla a je nutno je nosit sebou. Před námi bylo několik hodin, ale naštěstí jsme cestovali pouze s malou příruční taškou. Dalo se to vydržet a tak jsme se vydali k moři. Část tohoto času jsme strávili v restauraci a Honza se zase o mě postaral.
Ubytování jsem vybral přes booking.com. Jednalo se o byt v centru Malagy. Nakonec se ukázalo, že se jedná o jednopokojový byt s koupelnou a záchodem. Pokoj byl docela velký, čistý s televizí a manželskou postelí. Z balkónu výhled na vnitřní ulice centra a mimo jiné i na kurýra DHL 🙂
Mimochodem s domácím jsme se vůbec neviděli za celou dobu pobytu. Do aplikace booking.com jsem dostal před příjezdem kód k odemykání hlavního vchodu a druhý kód k odemčení krabičky s klíči od bytu. Před odjezdem jsem byl dotázán opětovně prostřednictvím booking.com, kdy opustíme byt a požádán, abych klíče nechal v krabičce. Vše bylo bez problémů.
Chvíli jsem si odpočinuli na pokoji a v podvečer vyrazili do centra. Kousek od našeho ubytování bylo jedno z hlavních náměstí Pl. de la Constitución a nádherně vyzdobená ulice C. Marqués de Larios,
Následně jsme dorazili k Catedral de la Encarnación de Málaga. Podle mě nejkrásnější památka Malagy. Chtěli jsme vyjít i na střechu této katedrály, ovšem už bylo pozdě a nestihli jsme poslední prohlídku. I tak jsme měli možnost si projít vnitřní prostory – bylo to úchvatné. Po obvodu se nacházely hrobky význačných osobností, oltář nebyl umístěn na konci katedrály – bylo ho možné ale obejít dokola. Zajímavé bylo umístění varhan, resp. jejich píšťal, jelikož se nacházely uprostřed lodi. Zvuk byl nádherný.
Teď už jsme ale měli hlad a byl čas najít restauraci, kde si dáme večeři. Objednávání jsem opět nechal na Honzovi. Vtipné bylo, že číšník se stále obracel na mě a já mu vysvětloval, že Honza objednává, jelikož se umí španělsky domluvit díky studiu. On mi na to ale opáčil, že zde nikdo není ze Španělska, jelikož my jsme z Česka a on z Argentiny 🙂 .
Hodně navštěvovaným místem v Malaze je tržnice. Na druhý den ráno jsme se zašli podívat i na toto místo. Tržnice je rozdělena do dvou hlavních částí – jedna zaměřena na rybí trh a druhá na ovoce se zeleninou.
Z tržnice jsme se vydali do nové části Malagy. Netáhlo nás tam zrovna sledování paneláků, ale zastávka Hop-On Hop-Off autobusů. Jedná se o dvoupatrové červené autobusy, které jezdí v Malaze po dvou trasách. Je možné si koupit jízdenku na 24 hodin a kdykoliv a kdekoliv v rámci těch 24 hodin nastoupit/vystoupit. S Honzou jsme si vybrali trasu směřující především do staré části Malagy a směrem k pevnost Castillo de Gibralfaro.
Nejprve jsme vystoupili u majáku La Farola de Málaga. Od majáku jsme se zašli podívat po umělém náspu k terminálu výletních lodí (Málaga Cruise Terminal) a k místní maríně (Marina del Real Club Mediterráneo). Na zpáteční cestě mě to nedalo a musel jsem zajít na pláž a vyzkoušet teplotu moře v Březnu.
Počkali jsme na další autobus u majáku. Mimochodem autobusy Hop-On Hop-Off lze pomocí aplikace v telefonu sledovat. Lze tedy vidět jejich polohu v městě a tím pádem odhadnout, za jak dlouho dorazí autobus k Vám. S Honzou jsme se domluvili, že budeme pokračovat na pevnost Castillo de Gibralfaro, kde vystoupíme.
V ten den bylo doopravdy teplo, bylo kolem dvaceti stupňů a chodili jsme pouze v tričku. Silva nám přitom posílala fotku z Ostravy, kde ležel na zemi poprašek sněhu – to potěší 🙂 . Celou pevnost jsem si prošli dokola. Jelikož leží na kopci, nabízí nádherné pohledy na Malagu a okolí. V místní zahrádce jsme se občerstvili a pokračovali zpět autobusem do centra města.
Vystoupili jsme na náměstí Plaza de la Merced, protože se zde nachází rodný dům Picassa. Bylo zde neskutečné množství restauračních zahrádek, tak jsme zkusili si dát oběd. Musím říct, že to není až tak jednoduché, jelikož slovník v mnoha případech nepomáhá. Tak jako u nás Španělovi nic neřekne, když vidí v jídelním lístku střapačky, tak obdobně se cítíme my, když čteme jejich národní jídla. Tedy jsem si s Honzou něco objednal a vůbec netušil, co mi donesou. Ale vše bylo chutné.
Po jídle nás čekaly dvě muzea Picassa. První byl rodný dům a druhé bylo Picasso Museum Málaga s velkou sbírkou jeho zásadních děl.
Večery byly ve znamení hledání té správné restaurace s tím nejlepším jídlem, kde si oba vybereme. Honza objednával, já platil 🙂 . Ačkoliv v tuto dobu ještě úřadoval Covid-19, tak centrum bylo vždy večer plné lidí. Oproti Česka, kde už řada lidí rezignovala na nošení roušek, ve Španělsku ve vnitřních prostorech všichni dodržovali pravidla ochrany před Covidem, a venku snad třetina lidí chodila s rouškou dobrovolně.
Večer na pokoji jsme vždy plánovali, co podnikneme na druhý den. Vybrali jsme, že zkusíme plavbu lodí.
Podle internetových stránek výletní loď absolvovala několik plaveb denně. My jsme si vybrali jednu z posledních plaveb, abychom se přiblížili západu slunce. Nevěděl jsem, do jaké míry je o tuto atrakci zájem, tak jsme již ráno zašli k moři koupit lodní lístky. Na tom by asi nebylo nic zajímavého, kdyby neproběhly u toho trochu potíže. Během placení kartou resp. mobilem, ukázal paní terminál odmítnutí platby. Já tedy přiložil mobil ještě podruhé k terminálu a opětovně mi paní sdělila, že platba byla odmítnuta. To už jsem byl nervózní , jelikož já viděl v Google Pay, že platba proběhla v pořádku – a to už 2x. Tedy paní mi slíbila, že zkusí zavolat do banky, aby jedna z těch plateb byla zrušena a vydala mi lístek. Kontroloval jsem i svůj bankovní účet a i v něm jsem viděl, že jsem zaplatil dvakrát.
V podvečer jsme se vrátili k lodi. Paní si mě pamatovala a řekla mi, že k platbě přesto nedošlo a že musím zaplatit potřetí! To jsem vůbec nečekal. Naposled jsem zkontroloval účet a světe div se, obě platby zmizely. Takže jsem tentokrát zvolil platbu kartu místo mobilem a vše proběhlo v pořádku – ponaučení je, že ne vždy funguje Google Pay v pořádku.
Na druhou stranu i ty to stresové situace vynahradila plavba. Nebylo to nic dlouhého, ale umožnilo nám to v podvečer vidět Malagu ze strany moře.
Čekala nás poslední večeře, jelikož následující den jsme odlétali. Šli jsme na jistotu a pochutnali jsme si náramně. Jedno z překvapení ovšem byl karneval v ulicích. Když jsme procházeli centrem, tak na centrálním náměstí na pódiu vystupovali karnevalové skupiny a následně procházel karnevalový průvod městem. Ještě ve čtyři hodiny ráno pod okny jsme slyšeli návštěvníky karnevalu.
Cesta domů byla klidná. Ráno jsme nastoupili na vlak a dojeli na letiště. Na něm jsme trochu měli problém nalézt tu správnou cestu k bezpečností kontrole pro náš let. Let byl klidný a po druhé hodině odpoledne už jsme byli ve Vídni. V Mikulově jsme se zastavili na jídlo a v podvečer dorazili domů.
