Problém je, když se nesedne ihned k fotkám, ty pak někde leží na disku, zapomene se na ně a i na vše důležité, co se odehrálo. To se to pak zpětně dost těžce dává dohromady. Každopádně cíl byl jasný – dojet na Elbu.
Jelikož jet na jeden zátah z Ostravy na Elbu se nám zdálo dost náročné, tak se nabízelo zastavit se cestou v Benátkách. Měli jsme zajištěné ubytování v kempu Serenissima nedaleko Benátek. Ráno jsme se ubytovali a pak vyrazili autobusem do centra dění. Autobus byl narvaný lidmi, řidič jel rychle jako správný Ital, cca za 20 minut jsme dojeli přes most Ponte della Liberta do Benátek. Vedle autobusového nádraží byl ihned kanál, přesedli jsem na vodní “autobus” a lodí jsme se přesunuli blíže k náměstí Sv.Marka. Návštěvu basiliky jsme díky několikasetmetrové frontě vzdali. Prošli jsme centrem, a večer se vrátili zpět na autobusovou zastávku. Na zpáteční cestě jsem chvilku znejistěl, jelikož autobus stejné linky, který nás přivezl a měl jet zpět ke kempu, jel úplně jinou trasou. Nakonec se ale řidič na trasu napojil a dovezl nás přímo před kemp.
Kemp byl čistý, obsluha uměla anglicky a nebyl s ničím žádný problém. Ubytování jsme měli v mobilheimu – super. A byl tam KLID!!!
Ráno jsme zvedli kotvy a cíl byl jasný – stihnout trajekt z Piombina. Tedy trasa Benátky – Padova – Bologna – Firenze a …. jasně, nedaleko naší cesty je Pisa. Zastihlo nás vynikající počasí, prošli jsme se kolem šikmé věže, navštívili Baptiserium a následně pokračovali v cestě do Piombina.
Piombino není největší a celkově na mě neudělalo nějak zvlášť dobrý dojem. Nějak mi utkvěla pouze ocelárna Mittal, v dálce chemička a přístav. Prostě taková Ostrava u moře, resp. vzhledem k tomu, že jsem viděl pouze tu průmyslovou část, tak to byla dost hrůza. Ale naše Moby Baby bylo krásné 🙂
Cesta trajektem je docela krátká, pokud si dobře pamatuji, tak něco málo přes hodinu. Trajektem jsem již v minulosti jel, ale pouze jako cestující v autobusu, takže jsem nikdy nevjížděl s autem na loď. Pamatuji se, že jsem byl trochu nervozní, jak nalodění bude probíhat, ale vše proběhlo v pohodě.
Těsně před šestou hodinou jsme dorazili do cíle – Marina Di Campo. Ještě v podvečer jsme zjistili, že k moři to není daleko a že voda je super.
Bohužel onemocněl Honza, dostal horečky. Po dva dny ležel v posteli, dokonce jsem musel do místní lékárny pro prášky. Takže jsem dva dny chodil s Tomem po Marina di Campo. Večer jsme si vždy zašli na večeři – Tom si stále dává pizzu 🙂
Už na začátku jsem si všiml, že jsem moc aut s českou SPZ neviděl. Vyhlásil jsem soutěž, že ten kdo najde auto s českou SPZ, ten dostane zmrzlinu :-). Auto jsme nemohli najít, ale já jsem našel loď a dokonce posádka byla z Ostravy – Poruby. Jaká náhoda.
Honzovi se udělalo lépe, tak jsme se vydali západním pobřežím. Bohužel čas byl zvolen špatně. Po Elbě se moc nedá jezdit během poledne. V takové horku se doopravdy nedá cestovat, takže jsme dojeli pouze do Secchetta a vrátili se zpět do Marina di Campo.
Elba jde projet autem za jeden den :-). Tedy což takhle zajet na druhou stranu do přístavu Cavo. Cestou jsme se zastavili v Porto Azzurro.
Elba nebyla vždy turistickým centrem, ale spíše průmyslovým krajem. Byla známá především těžbou surovin. I dnes je vidět, že půda je plná železné rudy, ale dnes se již nic netěží. Několik fotek se z Rio Marina.
Cavo je přístav nejblíže k pevnině, ale kromě přístavu tam snad ani nic jiného není.
Rio Nell’Elba, vnitrozemí Elby je hornaté, s kouzelnými vesničkami, a především všude přítomnými lesy.
Cílem následujícího dne byla nejvyšší hora Elby. Cesta západním pobřežím je úchvatná.
Nejvyšší hora se jmenuje Monte Capanne a nemusí se na ní šlapat pěšky, vede na ní lanovka. Sice jsem v životě něco takového neviděl, ale nakonec to až ta nebezpečné není :-). Je zajímavé, že turisté z Německa, Itálie apod. nemají zájem se podívat nahoru. Paradoxně nahoře jsme totiž potkali nejvíce Čechů na Elbě. Prostě jsme národ turistů.
Zpět jsme jeli vnitrozemím – přes Parco Nazionale Arcipelago Toscano.
Pohled z chodby ubytování v Marina Di Campo.
Portoferraio, taky označován jako “železný přístav”, je největší město na Elbě. Vlastně jsme primárně chtěli navštívit místo, kde byl v nuceném exilu Napoleon. Bohužel zrovna byl zámek v rekonstrukci :-(.
Napoleon měl ale i druhé sídlo na Elbě, bylo to letní mimoměstské sídlo San Martino. No, určitě to nebyl exil, který by se nedal snést…
Nikde jinde jsem to neviděl, než v Marina Di Campo – večerní úpravu pláží. Stroje, které prosily písek, vyčistili ho od nečistot a pláž srovnali do nádherné roviny.
A nastal odjezd z Elby. Trajekt nám měl odjíždět z Portoferraio. Přijeli jsme ovšem dříve a nechtěli nás pustit na seřaďovací parkoviště k lodi. Na chvilku jsme tedy šli posedět do města.
Zkusili jsem na druhý pokus dojet ke trajektu. Už nás pustili dále a stáli jsme ve frontě na náš trajekt. V tom se ale stalo něco divného. Italové nás začali přesunovat úplně k jiné lodi, dokonce k lodi od úplně jiné společnosti. Bohužel se jich ani nedalo zeptat na nic. Italsky neumím a oni anglicky taky neuměli. Nakonec nás donutili nalodit do lodi. Takže jsme čakali, kam vlastně pluje a probírali jsme, co budeme dělat, když dopluje např. z Elby na Korsiku. Nakonec jsme dopluli správně, tedy do Piombina.
