Vyrazili jsme na lyže do Italských Alp – na pomezí Itálie a Švýcarska, kousek od takových středisek jako je Svatý Mořic.
Dali jsme na rady zkušenějších a nejeli před vánoci (to nemusí být sníh), ani v lednu (příšerné mrazy a ceny), ani v únoru (prázdniny v Rakousku a Itálii), ale až v březnu. Odměnou je spousta sněhu, teploty kolem nuly, sluníčko, slušnější ceny, i to, že jsme už rozlyžovaní z Mezivodí.
Cesta se pěkně táhla, protože od dálnice to bylo ještě pořádný kus po okreskách, ale zato bylo konečně na co koukat. Pořád jsme nikde neviděli sníh, přijížděli jsme POD naše hory a pořád nic. Až jsme začali stoupat. Jedna zatáčka nad druhou, najeli jsme snad 30 kilometrů, ale byli jsme vlastně pořád na stejném místě. A najednou koukáme – metr sněhu v ulicích.
Hned při příjezdu jsme byli svědkem přistávání zdravotnické helikoptéry na místním heliportu. A zároveň jsme objevili velké parkoviště, nacpané karavany a obytnými auty.
Ubytování v hotelu Arlecchino odkaz bylo trochu slabší, ale byli jsme předem varováni, že horské hotely jsou trochu na úrovni sportovních ubytoven – luxus hotelů u moře tu nenajdete.
Hned u vstupu do hotelu byla kouzelná modrá sjezdovka pro začátečníky – s ochotnými vlekaři a příjemnou dvousedačkou. Honzík, který se doma trochu bál sedaček, při pohledu na tuhle začal jezdit na lanovce s klidem sám. Na téhle modré sjezdovce – velké jak Václavák, nádherně upravené a opravdu mírné, se nemusel bát žádný rodič pustit dítko samotné. Jezdili zde i velmi ostřílení Italové, kteří měli na nohou skialpové lyže a nacvičovali v nich zatáčení stylem Telemark – skialpové vázání má volnou patu, takže jdou do pokleku jednou nohou.
První den jsme se trochu rozjezdili na modré sjezdovce a vyrazili na prudší. Jsou provázané tak fikaně, že se dostanete z jednoho konce střediska na druhý cik-cak po sjezdovkách. A přesně uprostřed všech lanovek trůní na strategickém místě úžasná pizzerie Laricci. Několik teras pro slunění s lehátky, neuvěřitelně ochotná obsluha, příjemná atmosféra, čerstvě upečená pizza – není divu, že restaurace má skvělá hodnocení i v žebříčcích kvality.
Druhý den jezdili pánové sami, protože maminka si trochu hnula s kolenem. Objevili krásu západní sjezdovky Motta s obrovskou – ale fakt obrovskou – zlatou sochou Europy, tyčící se uprostřed svahu a shlížející do údolí.
Další den jsme už společně vyrazili pokořit nejvyšší vrchol zdejších kopečků – „jen“ skoro 3.000 metrů vysokou Pizzo Groppera a zalyžovat si na odvrácené – jižní – straně hory. Lanovka, která sem vede, je zavěšena na jednom dlouhém laně nataženém jen tak volně přes údolí – nic pro slabé povahy. Nahoře byla bohužel mlha (nebo mrak?) ale stačilo sjet kousíček dolů a už bylo nádherně jasno. Stařičké lanovky dvousedačky, naprosté ticho a klid, nikde ani živáčka. Dole u sjezdovky občerstvení s opět neuvěřitelně příjemnou obsluhou. Teplý štrůdl se šlehačkou a čokoládou a skořicí při posezení na slunné terase stál za to. V této oblasti jsou také dvě sjezdovky – neupravované – pro freeride. Ale je povoleno jezdit i všude jinde, prostě Italové to moc neřeší, vědí, že přírodu mají krytou několikametrovou vrstvou izolace, takže mohou být v klidu. Kluci už zkoušeli freeride i předtím kolem spodních sjezdovek, ale tady to bylo jiné kafe. I tatínek si pěkně zaryl obličejem ve sněhu, z čehož měla celá rodina upřímnou legraci.
Musím říct, že mě velmi překvapilo, že jsme v Itálii bez problémů vydrželi na lyžích celý den, kdežto u nás na Mezivodí jsme rádi, když odjezdíme vcelku 2 hodiny a jsme zničení. Ten rozdíl mezi ježděním na Pomě a rozbité sjezdovce oproti ježdění na manšestru a lanovce, kde si nohy odpočinou, je neskutečný.
Je tu ale zase jiný styl ježdění – musíme jezdit celá rodinka pohromadě, maminka mapu v ruce, hoši vycvičení na pokyn zastavit na rozcestí.
Značení sjezdovek je zde dost nepřesné – červená sjezdovka má v sobě úseky, které by mohly být klidně modré i černé – asi se prostě vezme délka/převýšením a je. Ale sjeli jsme vždy vše, i když některé úseky se prostě musely přetraverzovat pěkně pomalu cik cak.
Alpy nás nadchly, rozhodně pojedeme zase, je to zážitek. Ta pozitivní energie nám vydrží nejmíň na půl roku.
To s námi dělají „ty panorámata“ 🙂
Odkaz na stránky celé lyžařské oblasti Valchiavenna – Madesimo http://www.skiareavalchiavenna.it/cs
Jsou zde i webkamery (přes zimu)
Video: