Vyjeli jsme z Ostravy kolem čtvrté hodiny ranní. Počátek cesty vede přes Brno do Vídně a poté po dálnici směrem na Graz. Tato část není ničím zajímavá, respektive jí každý tak často již projel, že nemůže ničím překvapit. Cílem dne bylo dosáhnout Gardského jezera, kde jsme měli objednaný nocleh na cestě k Azurovému pobřeží.
Zato úsek mezi Grazem a Klagenfurtem v Rakousku je nádherný. Je to až kýčovitá krajina, dálnice se klikatí přes hory, občas se projíždí tunely, chvíli se musí vystoupat po úpatí hory k vrcholu a následuje zase dlouhé pozvolné klesání. Cesta po kvalitní dálnici ubíhá a přitom vůbec neuspává. Stále se objevují nová „panoramata“.
Následuje severní část Itálie. Hory jsou viditelně vyšší a příkřejší. Cesta na Tarvisio co do krásy překonává okolí Klagenfurtu. Bohužel hory záhy ustupují rovině. Vnitrozemí se zdá být vyprahlé, neudržované a dálnice ani neumožňuje jakékoliv pohledy do měst, jelikož je míjí buď velkým obloukem nebo díky protihlukovým stěnám není ani trochu vidět. Kdyby člověk na mapě neviděl, že míjí Benátky, tak by si toho ani nevšiml.
Do cílového Brenzone jsme dojeli po cca 10 hodinách velmi svižné jízdy. V Rakousku, když člověk jede kolem 150km/hod, tak všechny předjíždí. V Itálii jedou v rychlém pruhu všechny auta 150km/hod. To je asi ten zásadní rozdíl. Jeli jsme tedy taky v rychlém pruhu :-). Mimochodem i vodorovné značení pro Italy je pouze informace o rozdělení cesty na dvě poloviny. Když jsem hledal kolem Brenzone náš hotel, tak většině Italů vůbec nedělalo problém mě předjíždět přes plnou čáru, popř. přes odbočovací pruh – země zaslíbená řidičům :-). Ještě jeden postřeh z cesty po Itálii. Italové sice jezdí rychle, ale neviděl jsem, že by někdo najížděl druhému na zadek auta a snažil se toho pomalejšího vytlačit, vyblikat, či jinak ohrozit. Když někoho dojedou, tak zpomalí, jedou v klidu za ním a časem ten pomalejší uvolní pruh. Vše je v klidu, bez nadávek.
Kdo tvrdí, že české dálnice jsou drahé, tak se měl podívat do Itálie. Za úsek mezi Tarvisiem a Gardským jezerem jsme zaplatili přibližne 25EUR. Prozradím dopředu, že z Gardského jezera k italsko-francouzským hranicím poplatky za dálnice dělaly 33EUR. Není to panelová dálnice, jako např. D1 u Vyškova, občas je to i dálnice o šesti pruzích, přesto je to dost drahé.
Gardské jezero je docela úzké, zasazené mezi dvě úbočí. Opět musím zopakovat, je to nádherný kus krajiny. Ačkoliv jsme přijeli kolem druhé hodiny, nikdo se nekoupal a pláže byly opuštěny. Muž v recepci naštěstí uměl anglicky a mimo jiné prozradil, že ráno pršelo, dokonce padaly kroupy, takže se voda v jezeru velmi ochladila. Na jezeře byli pouze borci v neoprénech provozující kiting.
Mimochodem i během našeho pobytu u jezera pršelo, avšak nikoliv na našem břehu, ale na protějším. Zvláště na jedné fotografii je to vidět (18/23).
Pokud k nám někdy dorazí Euro, tak to spustí pěknou inflaci. Dle mého názoru je vše zaokrouhleno nahoru, tedy jeden kopeček zmrzliny stoji 1 EUR, jedno espreso stoji 1 EUR, atd. Pizza v restauraci vyšla na 6 EUR, což je ale srovnatelné s pizzou v Ostravě, avšak ta italská je neskonale lepší.
Ráno v 6:30 jsme vyrazili do cílové Ventimiglie. Z Lago di Garda je to cca 500km. Museli jsme to stihnout do 11:30, jelikož klíče od apartmánu byli uschovány v realitní kanceláři. Nejprve začaly potíže s naftou. Museli jsme dotankovat, avšak díky povinnosti odebírat naftu na Shell pumpách jsme nabrali ihned na začátku zpoždění. Nejprve jsme zjistili, že v sedm hodin Italové nepracují a všechny pumpy jsou zavřené. Fungují pouze pumpy bezobslužné. Nakonec jsme u takové zastavili a pokusili se natankovat. Automat všechny karty odmítl, nakonec pozřel 50 EUR v hotovosti a po několika pokusech nakonec ze stojanu začala nafta proudit do nádrže auta :-).
U města Genoa jsme narazili na zácpu na dálnici. Dojezdový čas se povážlivě prodlužoval a do realitní kanceláře nešlo zavolat. Paní totiž uměla pouze italsky a francouzsky, bohužel angličtina do jazykové výbavy nepatřila. Jakmile se dálnice rozjela, tak jsme museli zrychlit. Rychlost se pohybovala mezi 160 až 170 km/hod a to včetně jízdy přes tunely, dojeli jsme včas. Silva vyzvedla klíče a přesunuli jsme se na Passeggiata Cavallotti.
Pohled z oken apartmánu:
Druhý podvečer ve Ventimiglii jsme podnikli malou procházku po městě. Byl podvečer, takže příliš moc fotek nevzniklo. Každopádně za zmínku stojí, že vedení plynu, vody a odpadů je řešeno po venkovních zdech domů ve staré části města. Evidentně zde velké mrazy v zimě nepanují.
Zajímavé bylo zjištění, že v celém městě nebylo ani jedno auto s SPZ z Česka, Slovenska, Maďarska apod. Jediné zahraniční auto bylo z Německa a Francie. Jejich počet by se dal ale spočítat na prstech jedné ruky.
Každou dovolenou řešíme jako mix „lenošení“ u vody s výlety po okolí. Ani v v tomto případě tomu nebylo jinak. Jako první město se nabízelo San Remo. San Remo není daleko od Ventimiglie. Vybrali jsme si starou cestu, která vede podél pobřeží. Jede se pomalu, jelikož v pobřežních vesničkách je obrovský provoz. Auta zastavují, odbočují, parkují podél cesty, řada chodců se snaží přejít na druhou stranu. Jelikož Italové asi neznají autobusové zastávky, tak autobus nemá jinou možnost, než zastavit na cestě a všichni za nim čekají, než cestující vystoupí a nastoupí. V celém tom chaosu se proplétají ještě motorky a skútry. Odhaduji, že průměrná rychlost po pobřeží nepřekračuje 30 km/hod. Na druhou stranu, místní byli v klidu a nám na dovolené to nevadilo.
Samotné San Remo nás nijak nenadchlo. Kromě Casina za zmínku stojí především ortodoxní ruský kostel. Opravdu se jedná o nádhernou památku, jejíž interiér je samozřejmě v duchu ruské výzdoby.
Ještě ten večer jsme pokračovali do města Imperia. Nejedná se o staré město, bylo založeno v první polovině 20. století. Název je dán řekou, která tímto městem protéká.
Jelikož jsme první procházku Ventimiglií uskutečnili v podvečer, věnoval jsem jedno dopoledne tomu, abych udělal několik snímků během dne. Opět má cesta vedla do staré části, která má své kouzlo. Malé, úzké, tmavé uličky, občas trochu neuklizeno, ovšem snaha o opravu těchto domů je znát. Řada domů byla obestavěna lešením a během týdne se na fasádách dělalo. Opět je zajímavé řešení plynových rozvodů, kdy všechny plynoměry jsou v ulici na zdi, včetně hlavních uzávěrů plynu, vše volně přístupné. V uličkách se nacházeli občas obchody, většinou se zeleninou, masem nebo se základními potravinami. Voněla tam i jedna malá pekárna. Je vidět, že zde „super“ řetězce ještě nestačili zlikvidovat konkurenci.
Monako, co dodat? Už od prvního pohledu je vidět bohatství této země. Přijeli jsme do centra a zaparkovali v podzemní garáži. Vyjeli jsme výtahem, dveře výtahu se otevírají a my slyšíme neskutečný hluk motoru. Vyjdeme ven a míjejí nás dvě Lamborghini. To se asi může stát pouze v Monaku :-). Samozřejmě procházka po pobřeží okouzlí, u mola jsou zakotveny ty nejluxusnější jachty. Poté jsme prošli tunelem, který je znám především ze závodů F1 a výtahem vyjeli výše, k hotelu Paris.
Hotel de Paris a Casino Monte Carlo spolu sousedí. V této části se neobjevují auta horší než Mercedes a BMW, resp. tyto značky stojí na boku budov a před hlavním vchodem může stát pouze Rolls-Royce, Bentley, Porsche, Lamborghini a podobné značky. Do Casina je povolen vstup. Sice mě několikrát vrátili, jelikož prvně ochrance vadil Tomáš (děti tam nesmějí), pak foťák (nesmí se tam fotit) a až na třetí pokus jsem prošel. Casino je uvnitř bohatě zdobené, vadila mi přítomnost hracích automatů. Podle mě tam patří stoly na ruletu, kostky, black jack a nikoliv elektronické, blikající krabice.
Snad poslední poznámka. Jelikož je Monako postaveno na kopci, tak k překonávání výškových rozdílů slouží veřejné výtahy. Těch je v Monaku mnoho, je však nutno si dávat pozor na to, kam výtah vede. Hrozí např. sjezd do soukromých garáží, ze kterých není snadné se dostat ven a občas se musí opětovně použít výtah a vyjet s ním do jiného patra.
Cestou do San Rema a Imperie nás zaujala vesnička Bordighera. Jeden večer jsme se tam tedy zastavili. Koupili jsme si tam, jak ovšem bylo zvykem každý den, italskou zmrzlinu. Prodavač byl velice komunikativní a rozhovor směřoval na fotografování a značku Nikon. Nakonec se přišel pochlubit profesionální zrcadlovkou D4, zmrzlina musí vynášet :-). Došli jsme na pláž, zažili jsme nádherný západ slunce a byl to také první den, kdy se večer objevily větší vlny. Tomáš je šel vyzkoušet…
Pláž ve Ventimiglii jsme měli naproti apartmánu. Byla čistá, oblázková. Jediným problémem byli neúnavní černoši nabízející sluneční brýle, korálky, klobouky, šaty a podobné druhořadé zboží. Skoro bych se odvážil tipnout, že během deseti minut jich deset přišlo. Opět se moře trochu rozbouřilo a všichni si užívali větších vln.
Jeden z posledních výletů byla cesta do Nice. Pokusili jsme dojet co nejblíže ke staré části a zaparkovat nedaleko k Promenade des Anglais, což se podařilo. Prošli jsme se krátce po nábřeží, sledovali ukázkové pláže uprostřed města a následně jsme vešli do staré části Nice. Silva ihned objevila obchůdek Molinard :-), který kromě parfémů samotných obsahoval i muzeum výroby a ukázky ingrediencí, ze kterých se parfémy vyrábějí.
Centrum Nice prošlo velkou rekonstrukcí. Veškeré chodníky a křížení s cestami a kolejemi je bezbarierové. Dokonce město šlo tak daleko, že v centru města nejsou troleje pro tramvaje. Tedy tramvaj při vjezdu do centra města stahuje pantograf dolů a střed města projíždí pouze na baterie. Jakmile projede centrem, tak opětovně vysune pantograf a pokračuje s napájením z trolejí. Pohyb po městě je opravdu pohodlný.
Ve staré části je vyhlášené tržiště v části Saleya, bohužel jsme přišli pozdě. Toto tržiště jsou totiž Francouzi schopni během chvilky přeměnit na oblast restauračních zahrádek. Celé náměstí hadicemi vyčistí, rozestaví stoly a židle, prostřou a čekají na hosty. Každopádně okolní uličky nejsou pozadu. I zde je nespočetné množství barů, restaurací a především malých obchůdků s uměním, kořením, pečivem …
Vlny se zvětšily a prvně se objevil na pláži plavčík. Byl jeden a měl na starosti celou Ventimiglii. Všechny z moře vyhnal. Každopádně to byla podívaná.
Moře se nechtělo uklidnit, takže jsme hledali náhradní plán. Vybral jsem návštěvu malého horského městečka Breil-sur-Roya ve Francii. Městečko se skládalo z několika málo ulic, v jedné bylo několik obchodů. Jedním z nich byl např. prodejce medu, který v obchůdku med rovnou vytáčel z pláství. Zrovna probíhala výstava v kostele týkající se 2. světové války. Jak bylo vidět na dobových fotkách, tak Breil-sur-Roya byla válkou velmi zasažena, most byl vybombardován, v okolí byly bunkry a operovali v okolí pravděpodobně francouzští partyzáni. Mimochodem kostel doposud měl fasádu poznamenanou střelbou.
Dalším postřehem bylo, že řada těchto horských vesnic měla buď přečerpávací elektrárny nebo alespoň vodní elektrárny se zdymadlem.
Poslední den jsme sbalili, zanesli věci do auta a Silva s dětmi se šla rozloučit s mořem. Já jsem vyčkával příchodu paní z realitní kanceláře, která uměla pouze italsky a francouzsky a já pouze česky a trochu anglicky. Udělal jsem několik snímků pokojů, ve kterých jsme strávili nádherné dny dovolené. Paní zatím dorazila a mě se podařilo s ní zkontrolovat apartmán a vrátit klíče.
Cestou domů jsme se rozhodli, že pojedeme přes průsmyk Stelvio Pass. Z hlediska vzdálenosti to nebyla až tak velká zajížďka, ovšem z hlediska času jsme ztratili asi jednu až dvě hodiny. Na Stelvio Pass jsem narazil během sledování motoristické pořadu BBC Top Gear. Jeden z dílu byl právě natáčen právě v této oblasti a redaktoři označili cestu na tento průsmyk jako nejhezčí na celé zemi. Vzhledem k tomu, že tito redaktoři natáčeli díly Top Gearu od Spojených států až po Japonsko, tak to mělo svou váhu.
Jedná se o 19 kilometrové stoupání na průsmyk do výšky 2757m. Na vrcholku jsem vypadal jako exot, jelikož ráno jsme vyjížděli od moře, kde byla teplota kolem 30 stupňů, a já vystoupil na vrcholu průsmyku z auta v krátkých kalhotách, v tričku a v sandálech. Teplota byla kolem 9 stupňů, na okolních svazích byly zbytky sněhu. Motorkáři a blázni na kolech byli navlečení v rukavicích a měli šály přes obličeje. Průsmyk pokračuje sjezdem směrem na Rakousko. Na této straně je vidět ledovec. Cesta se opět skládá ze samých serpentin, je to nezapomenutelný zážitek. Redaktoři měli pravdu…
V Nauders jsme zastavili jenom udělat tyto dvě fotky. Vlastně není ničím zvláštní tato vesnice. Je to typická rakouská vesnice, čistá jak prostředím, tak i svou typickou architekturou. Snad právě proto jsem zastavil a udělal ty fotografie.
Po 18 hodinách nepřetržité jízdy jsme dorazili domů. Náš pes Nero se mohl zbláznit radostí, když nás uviděl.